„Fotbalistům jsme se smáli dost, pojďme jim pomoci,“ říká autorka knihy o Milanu Pacandovi Monika Býmová

Brno, 27. března 2023

Tři roky sledovala Monika Býmová (dříve Čuhelová) běžnou každodenní realitu bývalé hvězdy českých ligových trávníků Milana Pacandy. Slibně našlápnutou kariéru talentovaného fotbalisty pohřbily závislosti na alkoholu a hazardu, přičemž s dluhy se potýká dodnes. Rozhovorová biografie předkládající příběh někdejšího hráče Zbrojovky Brno či Sparty Praha otevřeně nastoluje otázku úrovně všeobecného vzdělávání dnešních mladých sportovců. Opakující se případy hráčů uvízlých v dluhových pastích totiž naznačují, že se toho v daném směru v českém prostředí od 90. let příliš nezměnilo.

Nedávno přišla na pulty biografie bývalého fotbalisty Milana Pacandy, jíž jste autorkou. Kniha otevírá téma všeobecného vzdělávání mladých sportovců v Česku. Jsou podle vás dnes lépe edukováni než v době, kdy Milan fotbalově vyrůstal?

Milanův příběh začal v 90. letech, tehdy samozřejmě o nějaké osvětě v oblasti finanční gramotnosti nebo duševního zdraví nemohla být řeč. Od té doby se toho obecně hodně změnilo, svět se i díky moderním technologiím úplně proměnil, přístup k informacím je daleko snazší. Pokud se ale bavíme o nějakém systematickém všeobecném rozvoji sportovců v Česku, tady bohužel žádný zásadní posun nenastal. Pořád vychováváme skvělé sportovce, ale ne lidi, kteří v životě obstojí.

Pokud se zaměříme na české fotbalové prostředí, vnímá se to u nás vůbec jako problém?

Když se na to zeptáte lidí napříč českým fotbalem, uslyšíte, že to je problém a že se pro fotbalisty opravdu dělá málo. Jenže hráčský agent vám řekne, že si má tohle hráč řešit sám, protože když na něj zatlačí, aby se vzdělával, odejde mu ke konkurenci. Hráč vám řekne, že mu tohle má zajišťovat klub, protože mu je nejblíže. A klub řekne, že se snaží a občas i nějaký seminář udělá, ale když hráč po sezoně přestoupí jinam, kde se tohle neděje, je to přece k ničemu. A všichni mají vlastně pravdu.

V oblastech finanční gramotnosti nebo mentálního zdraví by se měl orientovat každý člověk. Jsou profesionální sportovci v tomto ohledu zranitelnější?

Profesionální sportovci jsou specifická skupina. V dětství najedou na nějaký režim, mají všechno nalajnované, kolem sebe tým, který se o ně stará. Jenže pak přijde zranění nebo konec kariéry, oni z toho rytmu vypadnou a všechno se změní. Najednou nevědí, co s časem. Sport byl pro ně závislostí, kterou pak často vymění za jinou, méně zdravou. Ti, kteří se nezajistili, zjistí, že vydělat třeba sto tisíc měsíčně „normální“ prací není vůbec jednoduché. Pak se stává, že naletí někomu, kdo slibuje snadný výdělek, a o investici přijdou. Kolem 35. roku vstupují do další životní etapy s tím, že to nejlepší mají za sebou nebo že musí zásadně slevit ze své životní úrovně. Nedivím se, že to řadě z nich způsobuje psychické problémy.

Kde vidíte hlavní příčinu tohoto problému?

Úplný základ si samozřejmě bereme z rodiny. Záleží na tom, jak se nám rodiče věnují, jak nás rozvíjejí a jaké hodnoty nám nastaví. Zodpovídají za nás, ale také za nás rozhodují. Bývá jejich volbou, zda a na jaké úrovni se dítě sportu věnuje. Rodiče to samozřejmě vždycky myslí dobře, ale stává se, že si prostřednictvím dětí kompenzují svoje nenaplněné ambice a vedou je k jednostrannému zaměření, což je z mého pohledu peklo.

Proč?

Představte si, že se odmalička soustředíte na jednu věc. Dáváte do ní všechno, víte o ní všechno, celý váš život se kolem ní točí, je vaší neoddělitelnou součástí. Jenže tu věc vám jednoho dne vezmou. V případě profesionálního sportu to dřív nebo později přijde. Co se pak stane? Zboří se vám svět. Proto je důležité vytvářet si vztahy a emoce k různým věcem. Neochuzovat se o další možnosti, které život nabízí. To samé platí o vašem sebevědomí. Asi se shodneme na tom, že v životě člověka hraje obrovskou roli. Ale co když je založené jen na tom, že skvěle hraji fotbal? Na čem mám pak stavět po kariéře?

Hráči ve svém sportu ale často po kariéře zůstávají.

Řadu sportovců zachrání, že pokračují třeba jako trenéři. Ale to se nedá automaticky předpokládat. Když slyším nějakého zapáleného tatínka, jak si obhajuje, že když jeho synovi nevyjde sportovní kariéra, bude se živit trénováním, je mi toho kluka líto. Nikde přece není napsané, že když jsem skvělý sportovec, mohu být i skvělý trenér. Ale samozřejmě to není jen o rodičích. Jde o přístup celé společnosti.

Jak v tomto směru napomáhá české školství?

Často slýchám, že v Česku je to buď sport, nebo vzdělání. Z nějakého důvodu tu máme zažité, že sportu se musí dávat všechno a cokoli dalšího jen rozptyluje, takže obojí dohromady nejde. Samozřejmě, že jde. Jen to stojí více úsilí všech zúčastněných stran. Proč by se při profesionální kariéře nedala studovat vysoká škola? Podívejme se na Petra Čecha, který je pro mě perfektním příkladem hráče s famózní kariérou, u něhož to ale nikdy nebylo jen o fotbale. Má skvělé vzdělání, hraje na bicí, teď se věnuje hokeji. To je přesně ono. Ale třeba v nároďáku byl za exota, což je bohužel realita. I když se hráč snaží o jiný přístup, často mu to okolí dá sežrat a on podlehne. A to i v nakládání s financemi. Není snadné odolat tlaku kabiny, ve které je standardem mít auto určité cenové hladiny.

Jak naše společnost vnímá sportovce, kteří se během kariéry nebo po ní dostanou do finančních problémů? Převládá ono klasické: „Jsou hloupí a mohou si za to sami“?

Žijeme v době sociálních sítí, kdy každý může veřejně vyjádřit svůj názor a okamžitě ho vyslat do světa. S tím se musíme všichni popasovat. Sportovci jsou více na očích a konkrétně fotbalisti tyhle nálepky mají, o tom není pochyb. Nechci je obhajovat, každý jsme strůjci svého štěstí, ale není to černobílé. Takže než se příště pustíme do kritiky hráče, který spadl do problémů, zkusme nejdřív zapřemýšlet, jaké prostředí ho formovalo. Fotbalistům jsme se smáli dost, pojďme jim spíše pomoct. Třeba tím, že na ně začneme nahlížet jako na lidi, a ne na produkty, které mají jen generovat peníze a bavit tribuny.

Kde začít?

Začněme se více zajímat o to, jak to funguje v zahraničí a pak se pokusme to, co už má někde výsledky, převzít a adaptovat na české podmínky. Samozřejmě to chce systém. Ve vyspělých zemích hráče nejen vzdělávají, ale zároveň jim odkládají peníze, ať už z platu, nebo z prémií. To je u nás problém vzhledem k tomu, že jsou tady fotbalisté stále OSVČ, ne zaměstnanci. Samozřejmě jde o zásadní změny, které vyžadují spoustu práce, času, ale také kooperaci svazů, klubů a hráčských odborů. A to je možná ten problém. Odhodit ego, sednout si ke stolu a společně začít něco dělat. Měli by se angažovat i významní čeští hráči, současní i minulí. Právě ti mají největší moc spustit diskuzi a začít něco měnit.

Proč je vám toto téma blízké?

Vlastně jsem si prošla něčím podobným jako hráči po kariéře. Když jsem v 18 letech naskočila do médií, moji nadřízení rádi využívali toho, že jsem z fotbalového prostředí a posílali mě s mikrofonem za fotbalem. Tak jsem se dostala k práci fotbalové novinářky, která je dost náročná, když se jí věnujete naplno. V 29 letech jsem si uvědomila, že špatně spím, jsem vyhořelá, a tak jsem si vzala neplacené volno a odjela na pár měsíců do New Yorku, kde jsem bůhví proč vždycky chtěla žít. Splnila jsem si sen, ale hlavně jsem si tam uvědomila, jak jsem se výběrem svého povolání zásadně omezila. Byla jsem televizní reportérka se specializací na český fotbal, což jsem mohla dělat jen na jednom místě na světě – tehdy v České televizi. V New Yorku jsem kolem sebe viděla všechny ty architekty, muzikanty, designéry a tiše jim záviděla. Protože když se ráno probudí s tím, že chtějí žít na druhém konci světa, svou práci si tam mohou vzít s sebou. To jsem já nemohla. Takže jsem toho hodně přehodnotila a po třicítce začala znovu a jinak. Oproti fotbalistům jsem to však měla snazší, protože jsem se do médií vždycky mohla vrátit. Jim aktivní kariéra skončí a tyhle dveře se jim zavřou napořád.

Kontakt

Martin Foral

PR & Media Manager

LESENSKY.CZ s.r.o.

mobil: +420 702 273 154

e-mail: foral@lesensky.cz